Napsat kód dneska trvá chvilku. Dostat z hlavy ven kontext, ve kterém ten kód dává smysl, trvá pořád stejně dlouho jako dřív. A ten kontext pak musíte někde držet, něčím platit a někomu vyfakturovat.
Sedm věcí z callu, když máte tři minuty
- Starý notebook jako agentí server zvládne noční aktualizace, dlouhé programovací tasky i digesty, a na elektřině stojí odhadem padesátikorunu měsíčně.
- Tailscale a Cloudflare jsou dneska páteř téhle sestavy. Workery, fungují i zdarma a na placeném tarifu stojí 5 USD měsíčně a nikdo z nás na strop zatím nenarazil.
- Licencované pluginy jsou to, co u wordpress webů rozbije často centrální aktualizace. Řešení je vlastní Composer repozitář přes SatisPress nebo jeden WordPress, který drží všechny licence.
- Neuron AI je agentní framework pro PHP: agenti, workflow a monitoring přes Composer. Zhruba n8n, ale v kódu.
- Neshodli jsme se na tom, co dělat s dokumentací. Jeden ji po implementaci maže a nechává jen kód a ADR, druhý si drží rozhodovací historii.
- Specifikace se dá dělat celé dny.
- Ox Alpha byl týden zdarma na OpenRouteru s milionovým kontextem.
Počítač pod stolem: starý notebook, který pracuje, když vy ne
Nejde o lokální modely. Jde o to, že vaše předplatné umí běžet i ve chvíli, kdy máte zaklapnutý notebook.
Sestava je jednoduchá. Vezmete starý stroj ze skříně, zapojíte ho do nabíječky a Wi-Fi, aby neusnul, a pustíte na něm herdr. Herdr je terminálový multiplexer pro AI agenty: drží sessions naživu i po odpojení a ukazuje, který agent pracuje a který čeká na vaši odpověď.
Přístup zvenku řeší Tailscale, privátní síť, ve které se vaše stroje vidí, jako by stály vedle sebe. Vývojové prostředí obstará ddev. VS Code se na vzdálený stroj napojí nativně a vývoj probíhá, jako by běžel lokálně.
U jednoho z nás na tom stroji jedou automatické digesty, dlouhé programovací tasky na vlastních projektech a zpracování odkazů do znalostní wiki. U druhého noční aktualizace: běh ve tři nebo ve čtyři ráno projede weby, poaktualizuje, spustí testy, a když projdou, commitne, otaguje a pošle na produkci.
Jeden praktický trik navíc: pětihodinová okna v Claudu si jde ohlídat lokálním skriptem, který ťukne claude -p v sedm ráno. Okno se otevře, zatímco ještě snídáte, a vyprší zhruba v době oběda, kdy naskočí další session. Odpadne tím situace, kdy si sednete ve tři odpoledne a čekáte půl hodiny na nové okno.
Vlastní doména místo ddev.site a automatické certifikáty pak umožní otevřít rozdělanou práci na jakémkoli zařízení v síti. Vyvinete něco na počítači, vezmete telefon a rovnou to na něm otestujete.
Vyplatí se hostovat vlastní model? Tady jsme se rozešli
Jeden tábor: dokud nejste velká firma, vlastní model se nevyplatí. Předplatná jsou pořád tak levná, že když jedno vyplácáte, vyjde levněji koupit druhé, než řešit hardware.
Druhý tábor: srovnávat je potřeba s reálnou alternativou. Ekvivalentní sestava na NVIDIA kartách znamená serverovnu, ne stoleček, stojí násobky a je méně efektivní. Apple má paměť, čipy a přenosy integrované dohromady, takže i s tím, jak je to naceněné, vychází pořád levně.
Cloudflare a Tailscale: free tier, na kterém jde stavět produkci
Cloudflare Pages a Workers jsou dneska u části z nás primární platforma pro nasazování webů a aplikací. Důvod není technický, ale provozní: když má člověk všechny klienty na Cloudflaru i s DNS a security, nemá smysl mít prototypy roztroušené po Lovable, GitHub Pages a Vercelu.
Free tier je štědrý až podezřele. Workery, databáze i stotisíc requestů denně jsou zdarma, placený tarif na Workery stojí 5 USD měsíčně. Jeden z nás poznamenal, že to není zapomenutý ceník, ale letáček u vstupu do metra: každý si to zkusí, protože je to zadáčo, a pak je to go-to platforma ve chvíli, kdy potřebuje něco řešit doopravdy.
Nejhezčí drobnost dne: sdílení rozdělané práce klientovi přes Cloudflare tunel. Máte feature branch a chcete na ni rychlý pohled zvenku, tak ji zpřístupníte klientovi, i když na Tailscalu není. Proklikne si to na speciální URL, řekne, jestli se mu ta červená líbí, a vy sdílení zase shodíte.
Stagingy tím nezanikly. Tohle je vrstva pod nimi.
Licencované pluginy rozbijí hromadnou aktualizaci WordPressů
Namapovat všechny aktualizace do jednoho systému přes WP-CLI zní jako hodinová práce. Není, a viník je pokaždé stejný: podepsané licencované pluginy se centrálně aktualizovat nedají.
Fungují dvě cesty a obě stojí na tom, kdo licenci vlastní:
- Jeden centrální WordPress, který má zadané všechny licence, řeší aktualizace a výsledek distribuuje dál.
- SatisPress, což je WordPress plugin, který z nainstalovaných pluginů udělá Composer repozitář. Licence sedí na jednom místě, projekty pak dostávají aktualizované pluginy normálně přes
composer update.
Druhá cesta funguje jen tam, kde máte závislosti v Composeru. Legacy projekty zůstávají na WP-CLI a je to tak v pořádku.
Stagingy vznikající kopií produkce na tom vydělají nejvíc. I s unlimited licencí se plugin často odpojí nebo zamrzne ve stavu „tohle je kopie, co s tím“, a centrální distribuce ten problém obejde úplně.
Neuron AI: agentní framework pro PHP, a dashboard, který nikdo nemá
Neuron je PHP framework pro tvorbu a orchestraci AI agentů: agenti, workflow mezi nimi, úložiště znalostí a monitoring. Instaluje se Composerem, je open source a od druhé verze se jmenuje jenom Neuron, bez „AI“. Nejrychlejší popis, který na callu padl: je to n8n, akorát v kódu.
Monitoring odkazuje na Inspector.dev, monitorovací službu pro PHP aplikace, na kterou jsme v posledních měsících narazili nezávisle na sobě víckrát.
Kam nasadit agenty a automatizace pro klienta tak, aby to šlo do budoucna spravovat? Udělat jednoho agenta umí každý. Mít jich pět, vědět, který zrovna běží, který stojí, kdo ho naposledy použil a co zahlásil za error, je něco jiného.
Odpověď jsme nenašli. Panuje shoda, že vrstva nad agenty s reportingem a možností přidat modul musí existovat, ale taky že se nedá udělat úplně obecně – workflow a metriky se projekt od projektu liší. Nechali jsme to jako otevřenou příležitost.
Mazat dokumentaci, nebo si nechat rozhodnutí?
Tohle byl nejostřejší rozpor dne a každý si to dělá po svém.
Pozice první: dokumentace musí mizet. Zastaralá specifikace dělá v projektu bordel a nutí agenta spotřebovávat tokeny na srovnávání rozdílů mezi tím, co je napsané, a tím, co je v kódu. Po implementaci se dokumenty k rozhodovacímu procesu smažou a zůstane jenom kód. Tooly jsou dneska dost dobré na to, aby se agent v kódu zorientoval sám.
Pozice druhá: rozhodnutí si nechte. Někdy je dohledávání „proč to takhle vůbec je“ hrozně bolestivé. A dává to opci do budoucna: až budou nástroje lepší nebo se to bude předělávat jinam, dáte agentovi stávající kód plus myšlenku za ním a on to postaví znova.
Obě strany se ale potkávají na výjimce. Ven nejdou specifikace featur, struktura tabulek ani adresářů. Zůstávají dvě věci, obojí přesně tak, jak to má ve svých skillech Matt Pocock:
- ADR dokumenty – proč se rozhodlo postupovat zrovna takhle.
- CONTEXT.md – kodifikace jazyka projektu. Co v tomhle projektu znamená „proces“. Není to dokumentace, je to společný slovník mezi vámi a agentem.
Třetí varianta z pléna: plugin, který v každé složce udržuje automaticky aktualizovanou summary rozhodnutí s časováním, aby agent věděl, proč je kód v tom stavu, v jakém je. A/B test proti tomu nikdo nemá.
Ke zkracování kontextu padla ještě jedna rada, na které shoda byla: největší úspora tokenů je nemít nic nainstalované globálně. MCP servery a skilly patří na projekt, ne do systému. K tomu vypnout vestavěné skilly, které nepoužíváte.
Wayfinder: 24 hodin specifikace, než vznikne první řádek kódu
Wayfinder je plánovací skill Matta Pococka pro práci, která se nevejde do jednoho kontextového okna. Rozseká velké zadání na mapu rozhodovacích tiketů, sleduje, co koho blokuje, a co ještě není rozhodnuté, drží jako mlhu na mapě místo toho, aby si to domyslel. Až je mapa hotová, vznikne z ní hustá specifikace a z ní tikety k implementaci.
Jeden z nás na něm v době callu jel 24 hodin v kuse na návrhu procesního managementu do CRM. Odpovídal na otázky, doupřesňoval, a hodnotil to jako dobře strávený čas – ptá se to na věci, které opravdu potřebují rozmyslet, ne odmávnout.
Většina času teď padne na definici, implementace si jede na pozadí sama. Odtud je krok k otázce, na kterou jsme došli až na konci a odložili ji na příště: velikost projektu neurčovat podle množství kódu, ale podle množství interakcí. Kolik mentální kapacity si to vyžádá, kolik komunikace s klientem. Počet řádek je dneska irelevantní veličina.
Klient se jednoho z nás ptal, jestli mu vývoj AI neohrozí byznys plán, protože jeho produkt někdo sedne a přepíše. Odpověď: přepíše. Co přenositelné není, jsou oborové znalosti, drobná rozhodnutí po cestě a reasoning za nimi. Kopie zůstane kopií, dokud nad tím někdo nezačne přemýšlet dál.
Paměť, která si pamatuje víc, než chcete
Automatické paměti mají tichou nevýhodu: vrátí se vám i tam, kde je nechcete, a umí přebít to, co jste právě zadali.
Příklad z pléna. V květnu porovnávání parametrů při koupi nového kola. O pár měsíců později zadání: najdi brašnu, která se montuje na tohle konkrétní uchycení.
Model dvacet minut chroupal, přišel s listingem a připsal upozornění, že takové uchycení na kole není. Jenže bylo. Kolo se od května nezměnilo a v zadání stálo výslovně, s čím se má pracovat.
Model si vytáhl parametry kola, které tehdy jenom prošlo srovnáváním, a dal jim přednost před tím, co mu člověk právě napsal. To je horší než šum, protože se to tváří jako věcná námitka. Stejný mechanismus jinde vypadá neškodně: model vám nabídne zimní gumy na sousedovic auto, protože si vzpomněl, že soused má Jeep.
Rozdíl je v tom, kde ta paměť sedí. V Claude Code je vázaná na složku, takže se vzpomínky nelijou mezi projekty. Chatová rozhraní mají jednu velkou společnou paměť, což pro běžné použití stačí, pro práci na víc projektech ne.
Jedna reakce v dílně je radikální: paměť vypnout úplně. Člověk umí rozhodnout, které vzpomínky jsou pro danou situaci klíčové a které zahodit. Model si vzpomene na všechno a použije to ve chvíli, kdy jste sami zapomněli, že to zná.
Roibos: agentní platforma pro lidi, co neřeší API klíče
Nový účastník přinesl ukázat čtyři měsíce práce. Roibos je platforma, která má být chytrá jako Claude Code a jednoduchá jako běžný chatbot, mířená na lidi, pro které je „API klíč“ cizí slovo a zároveň umožňovat kolaboraci na projektech. Zatím běží v betě.
Ox Alpha: týden frontier modelu zdarma
Na OpenRouteru se 20. srpna objevil stealth model Ox Alpha: anonymní, milion tokenů kontextu, vstup text, obrázky i video, a po dobu preview za nula dolarů. Kdo si toho všiml, ten toho využil.
Jeden konkrétní use case z callu: projekt na link building, kde agent každý den vyzvedne, kde skončil, hledá příležitosti a sází je do tabulky. Když model nic nestojí, můžete tu rutinu pustit klidně pětkrát denně. A pak nad ni postavit Claude Code, který validuje, jestli to dělá dobře a co je potřeba vyhodit.
Okno se mezitím zavřelo. 26. srpna Z.ai potvrdila, že šlo o model z rodiny GLM. Pro příště to ale platí dál: stealth modely se na OpenRouteru objevují opakovaně a týden zdarma je slušná příležitost odbavit dávkové úlohy, na které byste jinak platili tokeny. S citlivými daty pozor, u anonymního providera nevíte, co se s nimi děje.
Přidej se
Dílna.ai je parta lidí, co AI reálně používají v práci a baví je si o tom povídat. Přidat se jde zdarma, kanály jsou otevřené a cally děláme jednou za čas.
Další call je 17. září ve čtvrtek, ve stejný čas. Pozvánku pošleme.
Odkazy
Infrastruktura a vývoj
- herdr – terminálový multiplexer pro AI agenty
- Tailscale – privátní síť mezi vašimi stroji
- ddev – lokální vývojové prostředí pro PHP a WordPress
- Cloudflare Workers – hosting aplikací, placený tarif od 5 USD měsíčně
- SatisPress – Composer repozitář z nainstalovaných WordPress pluginů
Agenti a modely
- Neuron – agentní framework pro PHP
- Inspector.dev – monitoring PHP aplikací a agentů
- OpenRouter – jedno API napříč modely
- Hermes Agent – self-hosted osobní agent od Nous Research
- OpenClaw – self-hosted asistent napojený na messaging kanály
- Roibos – agentní platforma pro koncové uživatele (zatím beta)
Metodika
- Skilly Matta Pococka – Wayfinder, ADR, CONTEXT.md a zbytek sady